Zažila jsem vztah, kdy se děly věci obtížně vysvětlitelné, ale kdy jsem zároveň tušila, že spolu nezůstaneme. A taky jsme nezůstali. Ale ty věci se mezi námi dějí, s menší intenzitou, dál. Za určitých okolností "víme", jak se ten druhý zrovna cítí, ačkoli nás dělilo a dělí víc než 500 km, a od rozchodu letos uplyne 16 let. Když jsme spolu byli, bylo to napojení velmi intenzívní. Například mě jednou, když jsme spolu kdysi chodili, ve tři hodiny ráno vzbudila příšerná bolest hlavy, a jen co jsem se vrátila z wc, kde jsem obracela žaludek naruby, zazvonil telefon a pan X se starostlivě ptal, jestli jsem v pořádku - že cítí, že mě něco bolí.
Čas od času mi i po těch letech v noci pípne esemeska s přáním dobré noci, resp. pusou na dobrou noc. Svým způsobem to byla osudová láska, když na sebe i po těch letech myslíme.