starší kluky jsme odvezla do školy a pak jsme se vrátila s malým domů, kluci dojeli odpoledne sami vlakem, ráno jim nic nejelo, odpolední vlak jeden byl

tak to šlo půl roku, jenže pak jsme nastoupila do práce blízko kluků a malý do školky u nás, takže jsme ráno odvela všechny, odpoeldne jsme měla co dělat, abych stihla školku, občas to dřelo, víc jdme projela než vydělala
pak jsem měla dokonce práci v polovině cesty, takže ráno školka, škola, do půlky cesty zptáky do práce, v poledne jsme přejela do jinýho místa na druhou půlsměnu, potom jsme vzala kluky a nestíhala školku, šílená doba, minimální výdělek,

4 roky to trvalo, maximální závislost na autě, když se něco pokazilo, nedostala jsme se já do práce a kluci do školy, lepilo se to jak se dalo, manžel dojížděl na opačnou stranu 80 km, ten neměl jak mi pomoct
ale zvládli jsme to :) i když teda jsem opravdu ráda, že to máme za sebou

poslední rok dojíždění byl, malý ve škole a nejstarší na gymplu už tady, v primě, takže se o sebe museli postarat ráno i odpoledne sami, buzení po telefonu cestou, dost šílený období, který naučilo malýho opravdu úžasné samostatnosti :)) odmítal družinu, tak musel :)

a starší zase, když jezdili vlakem domů, někdy spolu, někdy jen jeden, s přestupem, naučili se taky dost :)

ale jak říkám, je dobře, že je to za náma, já můžu hledat práci a kluci neztrácí čas, ale tenkrát to bylo to nejlepší, co se dalo udělat