Děkuji. Celou dobu jsem se držela. Nekricela. Nebila. To k ničemu nevede. Vím to, ale poslední dobou se přiznávám, ze mi asi 3x ruply nervy a fakt jsem mu liskla. Křičela na nej. Moc mě to mrzí, ale už fakt je to nad moje sily. Jinak se snažím, ať to ji sám, dokáže termín sníst rychleji sám než když ho krmim. Ovšem to nestačí, ta porce co on ji... To by vážil 5 kg ještě teď.
A jinak ji každému stejne, někdy je to samozřejmě lepší u někoho, protože se děje něco jiného než doma, tak to třeba zapomene na to, ze se ji. Ale druhé jídlo už je stejne jako doma. Proste kouzlo okamžiku vyprchalo. Jinak jsme všichni doma, já i ve děti. Dcera je proste s námi. Někdy je krmim dohromady, někdy jednoho po druhém, ale nějaký výrazný efekt to nemá ani v jednom případě