Asi mě přepadla nějaká krize středního věku nebo co, ale napadá mě, co tady po nás (myslím konkrétní jednotlivce) zůstane a jestli je to dost nebo málo?

Když člověk studoval, tak měl představu, že něco vynalezne, něco převratného ve svém oboru udělá, proslaví se, dosáhne nějakého prestižního postavení...

Realita je taková, že nic z toho se (aspoň zatím) nekonalo.

Ale (musím zaklepat na dřevo) mám úžasnýho manžela a dvě úžasný děti, bandu super kamarádů svojí krevní skupiny, dobrý vztahy v širší rodině, oba máme práci, která nás uživí a po těch letech pořád ještě baví. Nejsme zadlužení a zatím všechny výzvy, které nás v životě potkali (včetně starosti o někoho, kdo to potřeboval) jsme myslím zvládli relativně bez ztráty kytičky.

No a když mě přepadne ta krize středního věku, tak si občas říkám - a stačí to? Nemrhá člověk skrze ty všední starosti někde svým potenciálem, neškrtí někde v sobě malýho Einsteina nebo Picassa? (Protože takové ty "umělečtější" ambice jdou často stranou, protože ustoupí všednějším starostem)? Nevzpomínalo by se jednou našim dětem na nás líp, kdybychom byli někdo slavný nebo někdo, kdo dokázal něco s nějakým přesahem (třeba vynalézt kontaktní čočky)? Nebo by to zároveň znamenalo, že bychom museli někde ubrat na něčem, co by chybělo těm dětem (třeba od rána do večera zkoumat ty čočky)?

Lidi, kteří mi v životě nejvíc dali a nejradši na ně vzpomínám, byli vlastě úplně obyčejní, nebyli slavní a nikdy nic s žádným přesahem nevymysleli, ale vzpomínám na ně moc ráda.

Takže si říkám - je tohle to ono? Snažit se žít tak, aby člověk byl jakžtakž nějakým přínosem pro svoje okolí, moc ho neotravoval a dával mu, co jeho jest? Nebo budu jednou litovat, že jsem nebyla "míň obyčejná" a někde jsem se nevyšvihla víc?

A napadá vás to taky někoho někdy?

Berte jako kecací, odlehčený, ač lehce melancholický téma.