Jistě, měli by volit slova. Bohužel, ne každý je toho schopen.

A od formy k obsahu: slyšeli jste někdy české emigranty vyprávět o tom, jak přišli do rakouských, německých, švédských uprchlických táborů? Pocity měli zhruba stejné, často mluví o tom, že počáteční šok z podmínek převážil nad pocitem svobody, bezpečí života (a to nemluvím o tom, že v uprchlických taborech se v bezpečí často necítili). Ale jsou to vzdělaní lidé, je to minulost, tak volí jinou formu sděleni.

Já bych zrovna toto těm migrantům nevyčítala. To je pro mě maličkost. Horší je, když mají problém nebo nechuť se začlenit a přizpůsobit. Což asi nebyl problém zrovna těchto konkrétních, ze?

A priori předpokládat vděk a úctu většinou nefunguje. Věřím, že i vy, když někomu pomáháte v běžném životě osobně, neděláte to kvůli díkům a pocitu vlastní důležitosti, ale nezištně.