Ruth , já jsem byla dlouho hubené malé dítě, a báli se mne starší vetší kluci. Když mi jeden sebral kuličky, rozlítila jsem se, a hnala ho přes celé sídliště , až se utíkal schovat k mamince.

Měla jsem kamarádku, která byla chytrá mírná holka, težká dyslektička a dysgrafička, takže podle tehdejších zvyklostí byla přeřazena do zvláštní školy. Když se jí kvůli tomu někdo smál, tak jsem ho zbančila .

Dodnes to ve mne torchu přežívá, že když se spravedlivě naštvu, jsem témeř nebezpečná (asi teda nejvíc sobě ), i když samozřejmě mne pud sebezáchovy již více brzdí a rozum vede ke složitejším obranným strategiím, než dát nekomu do huby.

Ale ano, ač si myslím, že nemám mentalitu oběti , ano, sympatizuju s obetí, protože vím, že ne každý se umí nebo může bránit. Nwsnáším, když se na oběť začne ukazovat prstem, aby se odůvodnilo, proč její okolí přihlíželo a nic nepodniklo. To je totiž to, co zvyšuje v obětech pocit bezmoci - že se pohybuje v prostředí, v němž od ní osttaní cudně odvracejí zrak. Každej ví, co mela udělat, ale že by někdo odvážnější v praxi předvedl, že to lze a jak na to, to ne. Takový hraběcí rady z bezpečné vzdálenosti. Podle mne MAJÍ ÚPLNĚ STEJNOU MENTALITU OBĚTI TI, KTEŘÍ NEDOKÁŽÍ VYKROČIT ZE SVÉ KOMFORTNÍ ZÓNY A NECO UDĚLAT . A tím, že ukazují na oběťprstem, že ona si za to taky něčím může, jen samo svoji roztřesenou dušičku uklidňují, že oni BY si veděli rady, KDYBY se to dělo jim.