Ahoj...
Já vlastně ani nevím jak začít... prostě tu jen sedím s potřebou to ze sebe dostat. Zamilovala jsem se do svého kamaráda. Známe se 18 let, před deseti lety o mne stál, ale já ho tehdy odmítla. Tehdy to bylo pro mne dost těžké období, byla jsem po hodně bolestném rozchodu a po spontánním potratu... Tehdy jsem s ním nedokázala začít chodit. Pak jsem potkala svého současného manžela. Nebyla to žádná láska na první pohled - z mojí strany. Líbil se mi, zjistila jsem že to je fajn chlap o kterého se můžu opřít, ale nebyla jsem zamilovaná. Pokaždé, když jsem se před tím zamilovala, tak to skončilo průšvihem, tak jsem si tentokrát asi řekla, že na to půjdu jinak... jo, asi jsem udělala chybu, že jsem si ho z těhle důvodů vzala.
Jenže problém byl, že to s ním není jednoduché. Od začátku mi dával dost jasně najevo, že se mu nelíbí že jsem silnější, když jsem čekala syna tak mi ve třetím měsíci řekl, že jestli po dětech přiberu tak to asi neunese a odejde.... bylo toho hrozná kupa. A já jsem zjistila že žiju s tyranem. Začalo to postupně, ale během šesti let došlo i na fyzické násilí. To psychické ani nepočítám, řval na mě třeba to, ať se na sebe podívám jak jsem hnusná, že mu mám být vděčná že je vůbec se mnou a normální chlap si o mě neopře ani kolo.... Nikomu to nepřeju, nejhorší je si tohle uvědomit a připustit. Moje sebevědomí bylo kdesi úplně na dně.
Zlomilo se to ve chvíli, kdy jsme se poprali před dětmi. Nejsem žádná třasořitka, takže opravdu poprali. Došlo mi, že takhle dál nemůžu a šla jsem na policii nahlásit domácí násilí. Věděla jsem že tohle je zlom. Začal ten klasický kolotoč, chodili jsme do poradny... Opravdu se změnil, poslední rok se fakt hrozně snažil... ale já mu už nedokážu věřit. Vím, že mi spousta z vás řekne, že jsem se měla sbalit a odejít, ale myslím že není klasický násilník. Ve vzteku se dostává do afektu a není schopný se ovládat... a já jsem taky pěkná štěkna, takže těch afektů bylo dost i z mojí strany. Do toho žijeme v jednom domě s jeho matkou... tohle by bylo na další elaborát, ale zkráceně - taková ženská nemůže ani vychovat někoho normálního. U nich v rodině jsou normální urážky, citové vydírání, manipulace... U manžela asi spíš jde o to, že se ani jinak chovat neuměl...
No a teď se dostávám k tomu podstatnému. Začal ke mě chodit na kafe tenhle kamarád. Byl po ošklivém rozchodu a potřeboval si pokecat. Já k němu vždycky měla trochu jiný vztah... vždycky jsem ho měla ráda víc než ostatní, vždycky se mi líbil, přemýšlela jsem nad tím, proč jsem ho tehdy odmítla a vlastně na to doteď neznám odpověď. Zhruba před tím rokem jsem asi poprvé pochopila že to co vůči němu cítím asi není jen kamarádství... Je to tak tři týdny, co jsem se při jednom rozhovoru prokecla... úmyslně, už jsem to nemohla vydržet.. Tři týdny jsme si psali, opravdu o všem. Nikdy jsme ještě k nikomu necítila takovou důvěru jako k němu... ptal se mě i na věci, o kterých jsem do teď nechtěla přemýšlet... Opravdu mi hrozně pomohl, nebylo to jen klasické cukrování, dostala jsem se díky jeho otázkám i tam, kde to zatraceně bolelo a hodně věcí jsem si musela uvědomit. Minulý týden jsme se dohodli, že se sejdeme a vyspíme se spolu.... No, prostě to ruplo, manžel mi prolustroval počítač.
Lidi, bylo to včera a já od včerejška bulím... Jenže nebrečím kvůli sobě nebo manželství - já brečím kvůli němu. Hrozně ho to sebralo, manžel mu samozřejmě pohrozil že mu rozbije hubu, ale to se dalo čekat....
Jde o to, že jsme se to celou dobu co jsme si psali snažili nějak udržet, vždycky jeden z nás měl ten rozum - tohle nejde, neblbni a v tom jsme se střídali. Až jsme ho nakonec neměli ani jeden. Já jsem od začátku věděla, že vztah s ním by nebyl na dlouho, myslím že ještě není připravený mít rodinu a odpovědnost. Sám má svých starostí nad hlavu. I po tom, co už padlo to - přijeď, pomilujeme se spolu, tak z toho měl výčitky. Má na sebe hrozně vysoké nároky a tohle mu do toho prostě nezapadalo. Nevyspali jsme se spolu, došlo jen na mazlení a hodně žhavé zprávy... ale chtěli jsme.
On mě nikdy nesoudil - znal mě ještě před dětmi a nevadilo mu, že jsem přibrala, nikdy mě nechtěl měnit a bral mě takovou jaká jsem, vždycky jsem mu mohla věřit. Při jednom písemném rozhovoru mi do pár vět napsal shrnul moje problémy, komplexy, všechno to s čím se mi tak těžce žije - až jsem z toho do rána brečela. Jenže tohle bylo s láskou, nechtěl mi tím ublížit - díky němu jsem se na to mohla zpříma podívat a věděla jsem že mě při tom podrží.. a každé slovo byla pravda, strašně jsem to potřebovala. Díky němu jsem si po letech zase připadala jako ženská a ne jako tažný kůň, a co víc jako krásná ženská... dozvěděla jsem se od něj, že když jsem se vdávala, tak on seděl doma a brečel....
Jenže tohle všechno je teď pryč... a nejhorší je, že to odnesl s plnou parádou on. Je na mě hrozně naštvaný, má pocit že jsem ho podrazila, že jsem si s ním jenom hrála...nemůžu teď rozbít rodinu a běžet za ním, on o to ani nestojí. Tohle jsme si ujasnili hned na začátku. Doslova mi řekl, že mu musím slíbit, že pokud od manžela odejdu tak to neudělám kvůli němu, ale kvůli sobě...Já jsem ho taky nechtěla k sobě poutat, je o tři roky mladší než já, měl by mít svoji rodinu a svoje děti.
Vnímám to tak, že je to hodně dobře pro můj další život. Nevím, jestli to moje manželství přežije, ale konečně se pohnulo něco, co pro mě bylo neřešitelné a v čem jsem jen přežívala. Jen jsem hrozně nešťastná z toho, že jsem mu tolik ublížila. Věřil mi a já ho podrazila... nevím jestli se mnou dokáže ještě někdy mluvit. Vím že mě má rád a já jeho taky, oba jsme použili i slovo miluji, ale v tom slově bylo to, co by asi měli partneři k sobě po letech cítit - vzájemná důvěra, blízkost, to že toho druhého beru takový jaký je a samozřejmě i ty hormony... Nevím jak se s tím mám teď srovnat. Je to ještě asi moč čerstvé, aby jsem dokázala mít jasnou hlavu, ale potřebovala jsem se vykecat. Je mi 38 a mám dvě krásné děti, jemu je 35...