Pampelo, pro mě je takovým místem Mouřenec na Šumavě, Klokoty u Tábora. Ale v mém případě to není o nějakých energiích, většinou zažívám tyto pocity tehdy, když se mi podaří se vnitřně ztišit, uklidnit a naslouchat Bohu. Něco jako když si na jaře lehneš na vyhřátý kámen, vystavíš obličej slunci a jen přijímáš. Na nic nemyslíš, neřešíš, jen vnímáš. Jsou místa, která jsou k tomu disponovaná, snáz se tam uklidním, přestanou otravovat v hlavě blbosti a já mohu naslouchat. A taky mám zkušenost, že do tohoto stavu naslouchání Bohu se nemusím dostat jen přes pěkné emoce a vyrovnanou mysl. Nejsilnější"dotek" jsem zažila zhroucená ve sprchovým koutě, kdy jsem si strašně přála, aby se mi znovu chtělo žít a v hlavě jsem měla jen totální tmu. Tj. moje rada- nehledej místa, hledej Boha a místa ti budou přicházet s Ním