Bude to znít patrně podivně, ale u mě jsou to hřbitovy. Pomalu se procházím, prohlížím, pak si někam zalezu s knížkou (mám na mysli lavičku mezi stromy, ne hrobku) a čtu a ani vlastně nemůžu číst, protože se musím pořád kochat tím tichem a klidem a za chvíli zase vstávám a bloumám a tak furt dokola.
No a možná proto se mi tak líbil Neil Gaiman (teda od něj žeru vše) Kniha hřbitova :)
Zvláštní je, že vizuálně miluju židovské hřbitovy, ale necítím se na nich dobře.
No, vždycky jsem si myslela, že jsem podivná, ale teď jak to po sobě čtu.. tak asi opravdu jsem :)