Žili jsme dva dospělí a dvě děti v 2+1 celý můj život. Moji rodiče trvali na obývacím pokoji. Takže ložnice se čtyřmi postelemi a obývák a minikuchyň. Psací stůl pro děti jeden v kuchyni. Soukromí neexistovalo, vlastní prostor neexistoval. Navíc namísto toho, abychom vyrostli se sourozencem k toleranci, tak jsme věčně bojovali o prostor. Takže teď když mám vlastní rodinu o stejném počtu lidí ve větším, trvám si na svém pokoji. Na úkor toho, že děti mají jeden společný. Výhledově, ať půjdou do puberty, tak to přeházíme, zatím to miluju, že si mám kam zalézt, kam položit svoje věci, mám svůj stůl (všichni máme svůj stůl). Děti mají pokoj největší, každé má svou polovinu, svůj stůl, velkou skříň. Opticky mají soukromí (z postelí na sebe nevidí). Nebo se rozdělí do jiných pokojů, který je zrovna volný. Přijde mi to i výchovné, že se učí spolupracovat, brát pohodlí toho druhého na vědomí při svém chování. Mít každý svůj pokoj, být svým absolutním pánem, tak si myslím, že pro ně bude těžší jednou s někým žít.