Přidat odpověď
Jezinečko, já byla s dcerou jedenkrát u psycholožky, když jí bylo dva a půl roku. Kvůli té stydlivosti + bála se dospělých i dětí, nedalo se s ní nikam jít, ani na návštěvu, ani pozvat návštěvu k nám. Tu psycholožku jsem měla na doporučení od kamarádky, která se v téhle oblasti pohybovala, pracovala na lince důvěry.
Od návštěvy u psycholožky jsem očekávala, že mi poradí, co dělat, aby se dcera nechovala tak moc jinak než ostatní děti. Ona mi tenkrát řekla spoustu věcí, taky jako jediná dokázala s dcerou komunikovat a vytáhnout z ní všechno, co potřebovala. A nejvíc mě utkvěla v paměti její věta, že problém nemá dcera, ale že ho mám já.
Odcházela jsem hodně rozpolcená s tím, že ta psycholožka byla naprd, když mi nic neporadila, a dost jsem se na ní v duchu zlobila. Možná teď procházíš něčím podobným, protože jsi chtěla radu, jak zmírnit stydlivost u dcery a místo toho ses dozvěděla jiné věci.
Mně trvalo minimálně dva až tři měsíce, než jsem pochopila, že to byla rada nad zlato a že ta psycholožka byla úžasná. Vzpomínám na ní dodnes a myslím, že ta jedna návštěva zásadně ovlivnila život celé naší rodiny. Nikdy jí nepřestanu být vděčná.
Ano, musela jsem se změnit já. Kašlat na to, že mi okolí podsouvá, že dcera není "normální" a co s tím jako budu dělat, atd. Klidně jsem učitelce v MŠ, která si (před dcerou) denně stěžovala, že takovéhle dítě za 40 let své praxe ještě nezažila, odpovídala s úsměvem: "To víte, ona je originál a jak je známo, originál je vždycky nejlepší."
Je to běh na dlouhou trať, ale fakt stojí za to. Mám doma po těch letech sebevědomé stvoření, které má ke mně důvěru.
Předchozí