Monty, "ad Dieter - ano, pokud to jde, tak ano. Bohužel to ale vždy možné není. " v tom případě jste s Kudlou částečně ve shodě - nelitovat, ale jít tam (na Dieterovo místo). Druhá část: není-li to možné, tak je otázka, zda je to skutečně nemožné, nebo zda to člověku jednoduše "nestojí za to". V obou případech je ale pak lepší přestat litovat. Chtít nemožné je spolehlivá cesta do trvalé nespokojenosti (a tedy i zdravotní potíže, prostě pakárna), a pokud má člověk své důvody, proč mu to za to nestojí, tak ať si je toho vědom a opět: nelituje. To chtěla Kudla říci.

Ad výchova: naprosté většině dětí nestačí k rozvoji zájmů tvůj přístup, tvoje pojetí podpory. Na dítě dejme tomu předškolního a mladšího školního věku není účelné nechávat rozhodnutí, zda bude "dělat něco pro to", je potřeba ho podpořit i v tom rozhodování, navyknout na práci, potřebnou k rozvoji.
Jak říkám, nevím, zda by i při jiném přístupu od mala nebyl výsledek taky takový, že by sis "musela zvyknout", ale u většiny dětí volí rodiče pevnější přístup i v zájmové činnosti, neřkuli ve škole a osvědčuje se jim. Nebo ne, jako v případě tvého exmanžela.