Prosím Vás o nezávislé posouzení situace. V říjnu jsem se rozešla s manželem, rozvedeni nejsme. V prosinci jsem prodělala mozkovou žilní trombozu a následně mi zjistili zhoubný nádor tlustého střeva a byla jsem dlouhodobě hospitalizována (i během Vánoc). Můj manžel se vrátil do bytu, ve kterém jsem zůstala já s dětmi (dvě máme společné - 8 a 10 let a má dcera z prvního manželství - 17 let). Pozval si tam svou starší sestru. Sestra pomáhala a já jsem jí moc vděčná. Vzala si k sobě i na Vánoce moje mladší děti. Problém je ten, že teď, když už je mi víceméně dobře, manžel opakovaně svou sestru zve bez mého vědomí, ta u nás zůstává cca 2 týdny, pak se vrací cca na týden domů, protože žije na Slovensku. Už mi to leze na nervy, protože se cítím doma jako na návštěvě. Ona mě nenechá nic dělat, dělá si to po svém, přemisťuje mi věci podle toho, jak je zvyklá ona, vadí mi některé její uklízecí i výchovné metody. Prostě je jí plný byt a vrcholem bylo, že trvala na tom, že bude spát se mnou v ložnici v manželské posteli. Ohrazovala jsem se proti tomu, ale bylo mi to houby platné. Nemusím asi vysvětlovat, že při zvracení při chemoterapii je mi asistence spíš nepříjemná než potřebná. Minulou noc jsem šla spát k mladším dětem do pokoje, protože je mi opravdu nepříjemné sdílet postel se švagrovou, navíc jsem se moc nevyspala kvůli jejímu pochrupování, tak se urazila, od rána se chovala odměřeně a že odjíždí. Asi toho bylo víc, co jí leželo v hlavě, protože s ukřivděným tónem řekla, že lituje, že sem na návštěvu jela, a že už nepřijede. Manžel udělal cirkus, že jsem nevděčná já i moje dcera, že ona je tady na návštěvě a já se tvářím jak kyselý citron a chovám se jak pi*a, a že dcera se jí zeptala, jestli chce s něčím pomoci, že by to snad mělo být obráceně. Že by dcera měla v domácnosti pracovat a švagrová se jí ptát, jestli chce pomoci. Říkám znovu, že ona nás neustále od práce odhání, že to udělá sama, a tak to bylo i v tomto případě. Tak si říkám, že když je na návštěvě, ať se tedy jako návštěva chová a nechová se jako doma, kolikrát jsem ji prosila, aby některé věci nedělala (nejsou prostě teď prioritní a taky bych si je třeba ráda udělala podle svého). Jenže vše marné, dělá si stejně, co chce, jako návštěva se fakt nechová. Vadí mi, že se po mně vyžaduje vděčnost za něco, o co nestojím. Podotýkám, že za její pomoc a i to, co vše udělal můj manžel, když jsem byla v nemocnici a nebo jsem se opravdu po operaci nemohla starat o domácnost a děti, jsem jim oběma už nesčetněkrát poděkovala.

Co myslíte, jsem v právu, že toho mám už plné zuby a nebo jsem fakt potvora nevděčná?