Převyprávím příběh pro zasmání nebo pro útěchu, že je to všude podobné: Dítě 9 let se má naučit na test nebo zkoušení z hudební nauky. Mimo jiné to obnáší 3 malé odstavečky obsahující každý cca 5 řádek s info, kde se kdo narodil a pár děl, která napsal o 3 skladatelích (Smetana, Dvořák, Janáček). Matka to pomalu dítěti předčítá, každý odstaveček postupně 3x a mezi řečí se ujišťuje, že synátor vnímá dotazy:“ Dáváš pozor?“ „ Víš, co jsem teď četla?“ Víš, o kom se teď bavíme?“ „ Posloucháš?“ atd. atd. Synátor samozřejmě hlásá, že jo…. Po 3. přečtení těch 3 odstavečků dá matka dítěti 5-10 min pauzu na hraní a odpočinek a pak se opatrně zeptá, zda by jí synek něco mohl říci o Janáčkovi (ten byl navíc čtený jako poslední z těch 3). Synáček nahodí andělský kukuč a pronese: „ Janáček??? Toho jsme taky brali???“ Máti vztekle prohlásí syna za největšího hlupáka na světě a jde se přejíst a uklidnit čokoládou….
Nicméně pozor: následuje cca 14 dní, kdy se dítě na hudební nauku ani nepodívá ani matka mu to nevnucuje, prostě o Janáčkovi ani o dalších skladatelích doma nepadne ani slovo, v hudebce taky ne, bo ta v ten týden odpadla, dítě se do příslušné učebnice za tudobu ani nepodívá…Přijedou takhle jednou matka se synem v mlze v dešti večer ze školy k baráku, zaparkují a jdou domů. Matka upozorňuje skotačícího synátora, ať jde na chodník nebo ho přejede přijíždějící auto…a synek odpoví: „ Po zarostlém chodníčku“…to napsal Janáček a taky napsal „ V Mlhách“ a dál vysype i zničehonic i další díla Janáčkova i ostatních autorů…Máti zírá nevěří svým očím a žasne.
Holt některým exemplářům se ty informace prostě v hlavě sice uloží, ale hned nevybaví, až po nějakém čase najednou vyplavou nečekaně na povrch…