Volně navazuji na diskusi o ochotě někoho dlouhodobě dotovat. Přijde mi, že celou diskusí se jako niť táhne takové podtéma, které nejlépe vyjadřuje následující věta jedné z diskutujících:
"Raději se budu složitě probíjet vlastními silami, než abych musela být někomu za něco vděčná."
Velmi zajímavé téma. Přiznám se, že já to mám totiž dost taky tak. Ale myslím si, že je to špatně. Že by člověk měl umět být vděčný, přijmout pomoc...
Co za tímto názorem stojí? Strach? Neochota na oplátku pomoci? Něco jiného? U mě za tím stojí asi strach, že ode mě bude na oplátku vyžadováno něco, co v té chvíli nebudu moci/chtít poskytnout. Není to ale neochota pomoci někomu a priori - když můžu, pomůžu ráda. Vlastně sama nevím, co za tím přesně vězí.
Co si o tom myslíte vy? Je správné umět být vděčný, je správné umět přijmout nabízenou pomoc?