Diskusi jsem četla a taky jsem nad tím přemýšlela. Můj sourozenec je ten, kdo vydělává mnohokrát víc než já. Na rodičovské dovolené mi poskytoval měsíčně určitou částku a já mu to budu ještě mnoho let vracet. Mimo to, mám půjčené nové auto na čtyři roky, které koupil. Poté mi ho prý na splátky odprodá. Jezdíme společně na lyže, ubytování a lyžování dětem platí on, někdy koupí nákup, zve do restaurací a další. Já na oplátku leda tak snad uvařím jeho oblíbené maso. A je to pro mě nejbližší člověk. Před lety jsem si taky myslela, že člověk musí být zavázaný. Je pravda, že někdy skáču jak on píská, ale uvědomila jsem si, že to není proto, že on píská, ale že já chci. Ne proto, že od něho něco mám, ale kvůli němu. Naši taky pořád zdůrazňují, že pro mě dělá hodně, ale pro mě to není to nejdůležitější. Vím, že udělám pro něho všechno co budu moct, ale ne proto, že mi pomáhá. Já vím, že by nepomohl, kdyby nechtěl. Je rád, dělá mu to radost. Dělala bych to taky tak, kdyby to bylo naopak. Hrozně by mě zajímalo, jestli lidi, kteří si myslí, že musí být za pomoc strašně vděční a zavázaní, jsou přesvědčení o tom, že ten, komu pomohou oni, musí být strašně vděčný a zavázaný. Já ne, prostě pomůžu. Kdybych nechtěla, nedělám to.