"Ne že bych neuměla být vděčná, ale vděčnost jako pocit mě neobtěžuje. Je to spíš takové trvalé vědomí že mě má někdo rád, no a tu lásku taky vracím."

Tak tohle pro mě taky není problém. Třeba pro svoje pěstouny , kteří pro mě udělali nejdůležitější věc v mém životě, kterou jsem nemohla sama ovlivnit, udělám ráda cokoli, protože tam cítím přesně tohle a oni to NEVYŽADUJÍ, tj. nechtěli by po mně z toho titulu, co pro mě udělali, nic, co by pro mě bylo nemožné nebo zásadně nevýhodné, a myslím, že ve funkčních rodinách to je obecně taky tak.

V podstatě se to celý pro mě redukuje na strach, že bych mohla narazit na nějakýho manipulátora, kterej by mi sice pomohl, ale ne nezištně, a pak by ode mě očekával něco, co bych mu nemohla nebo nechtěla dát. Je to blbý, je to iracionální a je to chyba, ale prostě mi to tam někde vzadu v hlavě "sedí".