Já vlastní sourozence mám, mám i vlastní bratrance a sestřenice a švagry a Kudle rozumím.
Asi (určitě) je to o osobním nastavení. Někdo prostě má ta očekávání a někdo je nemá.
Také mě mrzí, že s některými blízkými nemám takové vztahy, jaké by se mi líbily, a zrovna tak někteří příbuzní litují, že nemají vztahy podle svých představ se mnou. Ale rozdíly jsou v postoji k té skutečnosti - někteří (včetně mě) to prostě berou jako fakt a i když je to třeba mrzí, nevyčítají to a jsou rádi alespoň za to, co oboustranně funguje. No a jiní to řeší, vidí chybu v protějšku, že neuspokojuje jejich nároky, dávají to najevo, vyčítají, tlačí na pilu. Což je samozřejmě kontraproduktivní, vztahy to nezlepší.
Každý má jiné potřeby ve vztahu k rodině a širší rodině, s tím nelze dělat nic jiného, než to akceptovat.
A pokud jde o děti a čas strávený s příbuznými, ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo předpokládat, že moji sourozenci se zatetelí blahem, když jim nabídnu den strávený se svým šestiletým a dvouletým dítětem. Obzvlášť, když žijeme daleko od sebe a nijak frekventovaně se nestýkáme.
Chápu, že někdo to cítí jinak a rezervovaný přístup ho zamrzí, ale překvapují mě spíš ta očekávání, než ta rezervovaná odezva.