LoraX, díky,

vidím, že s dvojčaty je to častěji takové komplikovanější, tím, že do hry vstupuje ještě vztah mezi nimi. Ve školce jsme žádné vztahové problémy neměli, naopak bylo to moc fajn. Oba kluci měli jednoho prima společného kamaráda (který byl fakt výborný, protože nikdy jsem neměla dojem, že by rivalitu mezi klukama nějak zvyšoval, např. tím že by kamarádil jednu chvíli víc s tím nebo s tím, naopak bylo to prima kamarád pro oba) a pak každý měl své kamarády. Hráli si spolu navzájem i s dalšími dětmi - prostě asi jak to má být a byli jsme spokojeni.
Na škole jsem nevypozorovala, že si tam každý našel nějakého dobrého kamaráda a když, tak vlastně toho "slabšího" chlapečka zlobí jeden kamarád toho "schopnějšího" a vůbec nemám pocit, že by se ho ten druhý zastal, spíš naopak :-(. Přitom ten "slabší" je jinak sociálně zdatnější. Čím to je nevím. Atmosféra ve třídě je hezká, paní učitelka není prudící, v zadu za lavicemi děti mohou "blbnout", samozřejmě času je méně než ve školce..

U nás bohužel DŠ řešení není. S klukama nemůžeme ani dělat domácí úkoly společně (už jsem to tu asi psala, ten schopnější se nemůže udržet komentuje výkony slabšího, toho to rozšiluje, odvádí od práce, napomínání a usměrňování nepomáhá) naštěstí můžeme dělat úkoly s každým zvlášt. Ale domácí školu bychom nedali.

Jojo přesně to o čem píšeš u vás, si říkáme s manželem. On ten náš "schopnější" je také rychlejší a i zbrklejší a může v životě pak možná i narazit, že už mu to tak nejde. ten méně schopný se může naučit (a snažíme se ho k tomu vést), že s úsilím a po kouskách toho jde zvládnout hodně (všechno). A na to, že není hned a bez práce extra úspěšný bude zvyklý, nezaskočí ho to.
ale jak píšeš, přesně jsi to vystihla, hrozí, aby toho slabšího školní systém nesemlel co se týká jeho sebevědomí a chuti do práce... zatím jsem vypozorovala, že nemá až tak radost z jedniček (jako by rezignoval)