Jen jsem se zamyslela, jak je těžké vychovávat, když sami moc nechápete, proč to vlastně děláte.
Jsem sklerotik, nemám paměť, ale protože vím, že je to obtěžující pro okolí a pro mě nebezpečné, tak mám v práci rozepsaný kalendář v Outlooku opravdu do detailu, mám svůj dobře vedený diář a připomínky v telefonu. Vše si hned píšu, zapomínám během několika vteřin. Když něco hledám nenajdu to i když to mám před sebou
Co se týká dětí pamatuji si všechno a když něco hledají najdu to hned (asi mají v mé mysli jakousi prioritu  )

Můj syn je má kopie. Uklidí si celý pokoj a přehlédne ponožky uprostřed vyluxovaného pokoje. Jde si do školy pro učebnice a přinese všechny kromě té co potřebuje, pošlu ho pro jednu věc do sklepa a přinese jinou nebo nic, ale zase tam třeba udělá něco jiného. Napíše si seznam věcí co má udělat a přehlédne ho na prázdné kuchyňské lince. Já mu ROZUMÍM. Jenže nejsem schopná ho vychovávat, protože mi nic z toho nepřijde tak hrozné, abych to nějak striktně řešila. Manžel a jeho rodina trpí. Hledám metodu – pro mě akceptovatelnou – jak ho vychovat alespoň k menší skleróze.

Díky za rady (není to super vážné téma, jen tento víkend měl jeden takovýto exces za druhým)