Pokud jste samy ze čtyř (či více) dětí, máte pocit, že to bylo super, nebo že vás bylo moc? Trpěly jste "nedostatkem rodičů" myšleno čistě proto, že vás prostě bylo tolik (a k tomu operativa běžného dne, chodu rodiny, zaměstnání atd.), že rodiče neměli čas se vám individuálně věnovat? Kdybyste si mohly vybrat, braly byste raději méně sourozenců a přitom "lepší" život v dětství? Máte se všemi sourozenci dobré vztahy, nebo je tam vždy nějaký, se kterým je vztah super, a pak někdo s kým tolik ne (takže by ani "nemusel existovat")?
Pokud máte samy čtyři děti, jak to vidíte zejména z hlediska možnosti individuálně se věnovat jednotlivým dětem? A co jinak, je to větší záhul, než jste čekaly, nebo to čtvrté dítě "už ani není poznat"? Máte kapacitu na všechny, nebo se ty nejmenší batolata už jen tak nějak plácají "pod vaší rozlišovací schopností" a učí se spíš od starších a nebo jsou samy sobě napospas, přestože prvnímu či druhému dítku jste poctivě četly knížky a stavěly kostičky?
Je mi jasné, že mi tu žádná maminka 4 dětí nenapíše, že lituje - když už to konkrétní dítě má, tak (výjimky teda asi existují) předpokládám nikdy nelituje. Ale celkově by mě zajímaly opravdu upřímné odpovědi na tyhle otázky.
Abyste si to nevykládaly špatně - velice obdivuji všechny, kdo mají dobrovolně hodně dětí a zvládají to. Mám teď v okolí dvě 4-dětné rodiny (tedy jedna teprve snad brzy bude) a tak se k tomu tématu často dostanu a přemýšlím o tom. Jestli to těm dětem víc dá, nebo vezme. Sourozenec obecně určitě víc dá, ale když už jich je tolik, tak jestli - řečeno hodně drsně - jejich přidaná hodnota víc neklesá, než by užitek "jejich neexistence" vzrostl, jestli mě chápete...