Tutenstein, píšu, jak jsem to vnímala jako dítě. Mně to vadilo, jak z materiálního hlediska, tak z pocitu, že na mně nikomu nezáleží (čas a pozornost se věnovaly z různých důvodů spíš těm ostatním, byla jsem hodně osamělá). Dne jsem ale díky tomu naopak velmi nemateriálně založená, většina peněz šla vždycky na vzdělání a zkušenosti moje nebo mých dětí, dokážu vyjít s hodně málem a nemám pocit, že bych strádala.
Jako máma bych čtyři děti nezvládla nervově, a protože mám jako dítě špatné zkušenosti s větším počtem sourozenců, proto jsem napsala, že ani kvůli nim. Kdo má dobré zkušenosti, ten bude chtít mít hodně dětí také. Je to přirozené a je to tak dobře, že to má každý jinak, ne?