Oba s manželem máme uměleckou školu. On je lepší na jazyky a tupý na matiku a já opačně. Děti jsou mix. Nejstarší je po tatínkovi. To, že matika není její silná stránka, mě až tak netrápí, horší je to, že když jí něco nejde samo, zlomí nad sebou hůl a bez snahy na to kašle. Za měsíc dělá příjmačky a skoro nepočítá, přitom známky z matiky nemá nic moc. Navíc ke mně chodí dost cizích děcek na doučování, umím dobře vysvětlovat. I dcera, když jí to vysvětlím, vykazuje zlepšení. Jen by si to musela nechat vysvětlit a procvičit to. Tohle mě teda štve a i kdyby měla stejný přístup k jazykům, vadilo by mi to. Já, abych udělala anglinu na VŠ, jsem se ji učila pořád a všude, nepřipustila jsem si, že neprolezu. Učila jsem se i ve frontě u pokladny. Ona dělá cokoli, jen aby na matikú nesáhla Jsem zvědavá, kam půjde, jestli se nedostane na školu.
Další dvě holky jsou ještě malé, těžko říci, co jim půjde.
A samozřejmě víc kreslí a tvoří než většina dětí, protože to doma denně vidí a mají k dispozici materiály, které běžně většina dětí doma nemá. Ale nikoho do tvoření netlačím.
Kromě těch jazyků mě baví skoro všechno, ráda je podpořím v čemkoli a pomůžu jim v hledání vlastní cesty. Jediné, co požaduju, je snaha i v oborech, které dají nějakou námahu a neskáčou samy do hlavy. Nemusí v tom perlit, ale aspoň prolézt tak, aby mohly dělat to, co je baví.