Pocházím ze čtyř dětí a mám čtyři děti Asi dokonalý vzorek
Dětství bylo celkem v pohodě, rozuměli jsme si, byli jsme dobrá parta. Naši to, myslím, celkem zvládali, jak se staráním se o nás, tak i finančně. Jako šetřilo se, kde se dalo, ale upřímně, bylo mi to jedno, nic mi nechybělo, třeba oblečení jsem nikdy moc neřešila. Měli jsme chalupu, to bylo strašně fajn. Nemám pocit, že bych v dětství potřebovala nějaké individuální věnování ze strany rodičů (asi bylo, když mi nechybělo), vždycky bylo s kým si hrát, s kým si promluvit. Určitě mi něco i vadilo, jen si moc nemůžu vzpomenout, co Ale tipuju, že starším sestrám v pubertě mohlo chybět soukromí, mě ne, já když byla v pubertě, tak už jsem byla doma téměř jedináček Teď v dospělosti si občas zavoláme, jednou za čas se i vidíme (tak jednou, dvakrát do roka), což je dané tím, že každý bydlíme úplně někde jinde. Akorát s jednou sestrou ty vztahy hodně skřípou, jinak je to o.k. Úplně nejvíc jsem ale existenci sourozenců ocenila ve chvíli, kdy naši měli vážné zdravotní problémy, což vzhledem k tomu, že od nich bydlím hodně daleko, bych sama nezvládla řešit ani náhodou.
A moje zkušenost jako matky čtyř dětí - jo, je to záhul. Je to záhul co se týče nádobí, vaření, prádla. Občas je těžké na něco nezapomenout, diář doma získává stále větší důležitost. Nemám pocit, že bychom mladší děti o něco ochuzovali, kostičky mě moc nebavily ani u prvního dítěte, logopedii jsme flákali tehdy i teď (ale naštěstí mám moc šikovné děti, co se to vlastně naučily samy), na přečtení pohádky večer si najdu čas pořád, na popovídání taky. Jen teď u toho povídání spíš ještě dělám nějakou manuální činnost... Velký záhul jsou nemoce, teď jsme právě asi skoro dva měsíce ve stavu, že stále je někdo nemocný doma, a to už je trochu na palici. A to naštěstí nebyla "sračkobličková" choroba, ty jsou nejhorší. Je teda fakt, že si moc neumím představit, že bychom oba s manželem pracovali na plný úvazek. Ne že bychom nepracovali, ale manžel si může práci upravit podle sebe, já pracuju jen 3 dny v týdnu + sobota (to je u nás babička), abych dorovnala hodiny. Takže takhle se dá přežít i dlouhodobá nemoc dětí. Co se týče financí - nevyskakujeme si, třeba auto (bydlíme na vesnici, takže nutnost) pro celou rodinu (tzn. pět míst nestačí) jsme vyřešily teprve nedávno, doteď jsme jezdili nadvakrát, ale zase to není tak, že bychom čekali na výplatu jako na smilování (což mě nedávno dostala kolegyně, co řekla, že jestli jí dneska nedojde výplata na účet, tak zítra nebude moct dát dětem do školy svačinu...) Prostě na jídlo a bydlení je vždycky, na dražší věci se šetří. Děti mají kroužky, ne extra drahé, ale třeba ZUŠka taky není úplně nejlevnější... Ale otevřeně říkám, že jsem šťastná za to, že existují přídavky na děti, daňové bonusy atd. Stejně tak jsem moc ráda, že občas někde nějaké oblečení podědíme, dostaneme, případně že existují secondhandy a burzy. K moři taky nejezdíme, takže možná socky jsme Nemám ale pocit, že by to dětem nějak vadilo - jo, to auto byl už v poslední době vážně opruz, to dětem taky už lezlo krkem, ale třeba že by jim vadilo vzít na sebe už nošené oblečení, to ne. Občas těm velkým lezou malí na nervy, někdy taky naopak Ale opravdu si nemyslím, že by chtěli, aby jich bylo míň. Občas i říkají, že by to bylo fajn, kdyby jich bylo víc. Snad jim to vydrží do dospělosti