Máme víc jak čtyři děti (sedm), a zároveň mám i blízkou zkušenost dítěte z velké rodiny - manžela. Ten je nejstarší z osmi dětí. Se sourozenci má vztahy dobré, pravidelně se scházíme na rodinných oslavách. Všichni mají minimálně maturitu, tři VŠ (včetně manžela). Na dětství vzpomíná rád . Tchyně je normální (velmi pracovitá), fajn paní .
Čtvrté dítě nás teda, přiznávám, zaskočilo. Byla to totiž nečekaná prémie ke třetímu, krásně naplánovanému (dvojčata). Vzhledem k malému věkovému rozdílu od těch starších (3,5 a 2 roky) to bylo hodně náročné. Hlavně ze začátku, ale i třeba když byli všichni na 1. stupni ZŠ.
To třeba páté dítě bylo celkem v pohodě. Nejtěžší byl u mě přechod mezi pátým a šestým. Zase u sedmičky už jsem byla víc v klidu. Hodně na to asi působí i povaha konkrétního dítěte, jeho zdraví apod. ale i okolní vlivy - manželova práce, situace v širší rodině...

Co se týče individuálního věnování se. Určitě je to s více dětmi těžší, to beze sporu. Nejhůře na tom jsou děti stávající se prostředními. Píšu schválně stávající se, protože prostředním se nikdo nerodí, to přijde postupně a dost i záleží, kdy a jak. Je těžké pro ně v něčem vyniknout, být jiný než starší sourozenec a přitom přijít o výsady nejmladšího.
Ale věřím, že se to dá podchytit a pracovat na tom.
Zase výhodu pro děti z velké rodiny vidím v tom, že maminka je díky mladším sourozencům doma (na RD) a nechodí do práce. Takže zase je víc možností a času, jak se dětem věnovat (i individuálně) než když maminka chodí unavená pozdě z práce.
I třeba do školky naše děti mohly chodit jak to spíš vyhovovalo jejich přirozenosti (od kdy a na jak dlouho) než že by musely striktně nastoupit ve 3 popř. 4 letech od rána do odpoledne.
Co se týče stavění kostek, hraní pexesa (ale i třeba psaní do písanky) a pod. Tak je pravda, že na popáté už mě to tak nebere, jako když jsem to dělala s první. Ale zase úplně na to nekašlu a přiznám se, že i využívám už vychovaných sil (starší sourozenci si často zahrají i rádi ).
Čtení a prohlížení knížek mě baví stále, jsme náruživí čtenáři všichni . Díkybohu za knihovny, vlastníme (zatím) šest průkazek .

Velký rozdíl je určitě, pokud máte nějak více nebo často některé dítě (děti) nemocné popř. s jinými zvláštními potřebami. To je určitě hoooodně náročné. Zajistit všechna doktory, léky, kontroly, nápravná cvičení...Popř. pokud mají nějakým způsobem složitější povahu.
V tom máme dost štěstí, děti jsou nemocné minimálně , povahově se snášejí velmi dobře.

Třeba zmiňovaná logopedie nás teda neminula už s pěti dětmi a u těch dvou nejmladších to čekám už určitě. Je to bohužel dáno geneticky, ale zase jsou to naštěstí všechno vady, které jde trénováním napravit. Takže ve třech letech sice mluví jako zanedbané děti, do školy jdou ale už bez potíží.
Ono genetika je potvora, zaplatit všechny ty brýle, rovnátka apod. je finanční průvan.
Ale zase máme i díky ní chytré děti .

Já osobně pocházím ze dvou dětí, mám pouze bratra o 11 let staršího. Jako máme se rádi, ale vlivem okolností (vzdálenost, jeho náročná práce) se skoro nestýkáme.
Naši mě určitě nezanedbávali, ale že by se mi nějak zvlášť individuálně věnovali to opravdu vyjimečně. Co teda oceňuji, že pokud mě někam brali na výlet, většinou jsem se sebou měla i nějakou kamarádku. Abych tam nebyla jako dítě sama.
S rodiči se máme pěkné vztahy. Rádi nás u nich vítají (bydlí daleko) i s celu naší velkou smečkou .