Mandelinko, už dávno mi není ..náct, abych věřila na nehynoucí spalující lásku a vášeň na celý život. Problém je v tom, že dneska lidi nemají chť a snahu a jsou líní se starat o jeden vztah. Dokud to jde samo, tak super, jakmile se něco začne zadrhávat, tak vymění použitý model za nový. A to je ještě ta lepší varianta. Kolikrát si raději ještě nechávají v záloze i ten starý model, kdyby se náhodou ještě hodil, a ještě se budeme navzájem přesvědčovat, že takhle je to normální. Přitom, když nám na vztahu záleží a pečujeme o něj, tak může fungovat celý život. I když na jiné bázi. S problémy a starostmi, které život přináší a které ti dva spolu překonávají se přece ten vzah prohlubuje, mění, měl by být přeci daleko kvalitnější a hodnotnější, než povrchní sexuální dostaveníčka s milenkami.
Problém je, že tohle všechno stojí nějaké úsilí a odříkání, aby ten vztah byl takový. A to se hodně lidem nechce. Raději volí povrchní prostředky, jak si navodit libé pocity, ale to pravé ořechové jim mezitím utíká mezi prsty. To krásné co by mohli mít, stačí jenom se odprostit od sobeckosti (mám právo, není to přirozené apod.) a pro toho druhého se něčeho vzdát (milenek, vlastního pohodlí), aby měli to, co dělá skutečný vztah. A to, že mám někoho, kdo bude se mnou v dobrém i zlém, takového člověka nenajdu jen tak z plezíru na ulici, kdykoli se mi zachce, k takovému poznání se dojde právě na společné cestě životem, překonáváním překážek.