Je mi padesát let a stále si pamatuju na ty svoje neviditelné kamarády. Bylo mi asi 4,5 a nic mi nechybělo. Teda jen povědomí o tom, že moji kamarádi jsou pro ostatní lidi neviditelní. Myslím, že pro děti je velmi nesnadné zjistit, že žijí ve světě vlastní fantazie a vymlouvat jim to, nebo je přesvědčovat, že si to vymýšlejí je jednak zbytečně a druhak nebezpečné, protože dítě už pak nemá jinou možnost, jak sladit svůj svět se světem dospělých, než začít lhát.
Pro mě byli "makoví lidičkové" stejně tak reální jako máma s tátou.
Napsala jsem tom příběh z mého 4,5 letého pohledu
, k přečtení na http://www.blanka.vantura.cz/makovy-panenky/
A moje rada na závěr: neberte dětem jejich neviditelné kamarády, jsou těmi nejlepšími přáteli, učiteli a rádci, které mohou ve svém věku mít.