Kdyz moje prarodice zacali byt vazne nemocni, moje deti o tom vedely - o tom, ze jsou nemocni, videly peci, jak se o ne rodina stara. Mluvili jsme o tom, ze se za ne modlim, aby dopadlo tak, jak je to pro babi a dedu dobre.
Kdyz zemreli - vysvetlila jsem jim, ze babi zemrela, ze uz je v nebi, kde se potka se svymi rodici, ze uz ji nic neboli a tak zezhora na nas kouka. Ze smrt je smutna a tezka, ale patri k zivotu. Deti sly na pohreb. Starsi hodne oplakala, musela se vyplakat, potrebovala to.