Přidat odpověď
Jako hlavní bych viděla to podebatování s přítelem.
Já takhle šílela před pár měsíci, přítel nechápal, co mě tak nervuje. "Je mi 41 let, mám zavedené tělísko, 3 děti, které sotva uživím, zdraví a elán mi ubývá a pravděpodobně čekám dítě s chlapem, který dlouhodobě trvá na tom, že děti nechce. Nějak mě nenapadá, čím by se ten průšvih dal ještě vylepšit."
Potom mě vytočil prohlášením, že potrat pro něj nepřipadá v úvahu. A to už jsem na svého milovaného ječela dost z ostra, že to není on, komu bude 9 měsíců zle, kdo bude rodit a příštích několik let přebalovat, vstávat v noci a uvázaný u prcka, kdo bude mít dítě, které nedokáže uživit...
Nakonec z něj vylezlo, že dítě nikdy v plánu neměl, ale kdyby se stalo, postaví se k situaci jako chlap. A já vím, že by z něj byl skvělý táta.
Naštěstí to u mě byly jen nervy a vyčerpání a dvě čárky se nekonaly. Přiznávám se, že se mi obrovsky ulevilo. Ale myslela jsem, že drahouše přetrhnu. Protože kdyby byl sdílnější ohledně svého postoje k případnému společnému potomkovi už v minulosti, mohla jsem si ušetřit půlku těch nervů.
Předchozí