Nemusela bych odpovědět, ale odpovím, ač to asi schytám. Příští týden jdu na mini interupci.

V sobotu ještě před testem, kdy jsem ale tušila výsledek, jsem doma střídavě slzela a smála se a zase slzela. Dneska ráno v čekárně, kde seděli asi 4 těhotné maminky mi dobře nebylo. Doktor řekl, že je to opravdu čerstvé, že ještě včera by na ultrazvuku nic neviděl.
Jedno mi to není, ale rozhodnutí nezměním. Datum zákroku si budu pamatovat napořád.

Včera jsem si vyslechla přítelův názor, který jsem v podstatě čekala. V něčem jsme se shodli, v něčem každopádně vidím naši pohodlnost a sobeckost neměnit zaběhnutý styl života, plus obavy, co by kdyby. Nadšený nebyl, řekl, že jsme do vztahu šli s tím, že spolu dítě mít nebudeme atd. Ale že jestli řeknu, chci dítě, tak se to nějak udělá. Jenže to já nechci, že se to nějak udělá. Protože bych to dělala já, sama. A nemyslím finance. Být mladší, tak se s tím asi smířím a budu fungovat s dvěma dětma "sama", ale teď už se necítím být tak silná. Loni umíral tchán na rakovinu, můj táta se z ní nakonec dostal. Ve městě mi zůstal táta a máma, kterým je 75l a budou mě potřebovat víc a víc. Po x letech doplatím úvěr na byt, což byla velká zátěž na rodičáku, neb jsem byla sama. Ale dala jsem to. Prostě nechci pořád jen něco zvládat.
A ano, samozřejmě už nebudu spoléhat na plodné a neplodné dny.

Děkuju za vaše odpovědi, ať byly jakékoliv.