Bylo mi 11, když mi zemřela mamka. Co je smrt jsem věděla v plném rozsahu, ale ten stesk, který nastoupil až později, vyvolává další a další otázky. To je zřejmě to, co řeší Zufi synovec. Tedy není to o tom, že by dítě nevědělo, co smrt znamená, ale o tom zpracování to v sobě a smíření se s tím. A to ve čtyřech, pěti, šesti... letech dítě zas až tolik neřeší, neb je ještě nasměrované na uvědomování si svého já. A konec konců, to, co tu Zufi zmiňuje, v sobě řeší mnoho dospělých. Jak to, že nepomohly modlitby? Jak to, že odcházejí hodní lidé? Jak se s tím máme smířit, když je tu po nich tak prázdno? Jak dál bez toho milovaného člověka žít? Takže prr, opravdu bych nehodnotila podle toho, že zrovna moje dítě v předškolním věku ví co je smrt. Každý člověk, ať malý či velký, smrt blízkého člověka vnímá a zpracovává po svém. Někdo to přijme jako hotovou věc, někoho to týrá uvnitř ještě dlouho a cítí prázdnotu, kterou neumí pochopit.