já potom, co dcera chodila dvaroky do kroužku, kde je dost nevybíravě drezurovali, přesto, že se děti snažili, to co ty popisuješ, je hodně mírné. tam bylo okopávání, lámání, tahání za vlasy, urážení, psychické srážení..chválení pouze oblíbenců a to jen výjimečně..
rodiče nesměly chodit se podívat na térnink.. já to dva roky sledovala, dcera marně čekala na pochvalu, medaile vozila, byla dobrá, velice dřela na trénincích i doma.. ale nebylo protekční a nebyla oblíbená.. tak jsem to nevydržela a na začátku roku řekla, že pokud se nezačnou chovat k dětem lépe, tak končíme.
byla jsem označena za matku, co dělá problémy a byli jsme požádáni ať odejdeme. chvilku mě to mrzelo, dceru to bavilo, ale bývala často smutná a hrozně se dřela.

Teď chodí na tři jiné kroužky - které si vybrala sama - mezi nimi mimochodem je i plavání.. a obě vidíme.. že to jde úplně jinak. což jsem už viděla předtím u staršího syna.. že lze na děti zbytečně neječet a nesrážet.. jednat s nimi dobře (jistě pokud je to za hranou, sprdnout s tím problém nemám), ale syn je taky pomalejší, asi bude dost podobný typ jako tvůj a dělal závodně kolektivní sporty dva aktuálně dělá aikido a plave a ve všech sportech ho naopak trenéři mají dost rádi, protože je nekonfliktní a dělá co se mu řekne bez odmlouvání. občasné zamyšlení, nebo mimoňství berou, jako že k němu patří.

s dcerkou si občas ještě vyčítám, že jsem tomu dva roky přihlížela a neutla to dávno.

u tvého syna je to "pouze" zesměšňování - ale mě osobně by to vadilo a mému synovi taky, takže bych zkusila promluvit třeba s trenérkou. i když já se svojí náturou spíš né.. já to neumím.. hned to vybalím co mi vadí a ne vždy úplně s okolky.. takže bych asi prvně motivovala syna, aby se víc snažil být duchem přítomen - nevím kolik tvému synovi je, ale snad tu hodinu a něco na tom plavání by to dát mohl.. a pokus je to jen kurz, tak bych to asi nechala už být. Pokud by to byla dlouhodobější záležitost, tak bych se snažila uklidnit a promluvit s trenérkou.