Materiální toky v přátelství mám a je to příjemná věc, které nevěnuji větší pozornost a nemáme nikdo potřebu vést nad ní spory. Prostě to přirozeně běží ku spokojenosti všech. Kdo má a chce dát, dá, kdo dostává, je vděčen a rád a užije si to a nemá ujímání z toho, že se musí revanšovat v přesně stejné hodnotě a že by do doby vyrovnání "dluhu" měl staženej zadek.
Nemáme v tom žádný dogma, není v tom žádnej systém nebo železná pravidelnost nebo sledování ceny a protihodnoty. Prostě takové zcela mimochodné "urodily se nám okurky, chceš taky?", "jedem do Itálie, mám Ti tam nakoupit bílý nebo červený? A parmezánu kolik?", "jedu do IKEA, mám ti tam koupit to xx jak jsi chtěla?", "mám hlad, zajdem na jídlo?", nebo z jiného soudku "musím na kontrolu, můžu Ti na dvě hoďky dovézt dítě?" nebo "jede tvůj chlap zas někdy do Prahy? Potřebovala bych tam něco poslat tetě".
A klidně si i řeknem "na to nemám", "dík, to nechci".