"princip "kdo platí, ten poroučí", o postoj "když mě chceš vidět, tak v mým přirozeným prostředí".

To je ovšem Tvoje interpretace, která je zajisté možná, ale nikoli JEDINÁ možná.

Když už teda vezmem eventualitu pravidelnýho zvaní, tak si představ, že by to nebyla kamarádka, ale stará bohatá bezdětná tetička a Ty chudá studentka.

Tetička by žila osaměle, Tebe by měla ráda, chodit do restaurací by bylo její potěšení, ale samotnou by ji to tak nebavilo, a těšilo by ji to s Tebou sdílet. Nic jinýho by po Tobě nechtěla, jen Tvou společnost, a těšilo by ji, že Tě může, zatímco si povídáte, důstojně pohostit a sama se u toho taky dobře najíst.

Nebylo by v tom žádný "kdo platí, ten poroučí", byla bys jejím HOSTEM a hostům se přeci neporoučí, s těma se tráví příjemnej čas. Nebylo by v tom ani žádný machrování, pokud nepovažuješ za machrování hrdost hostitele, kterej může hostovi, kterýho má rád, nabídnout něco kvalitního.

To by Ti taky vadilo (kdyby Tě ta tetička takto zvala pravidelně, bylo by jasný, že jí to nemůžeš oplatit ve stylu, že bys ji zvala do stejně luxusních restaurací)?

Neumíš si představit situaci, kdy někdo něco udělá JEN TAK, protože z toho má sám radost, a chce ji sdílet s někým jiným? Že ten zvoucí nemusí vůbec mít úmysly typu "vytahovat se" a že to fakt může myslet jen tak, že jeho ty hospody bavěj a chce se o to podělit s někým, koho má rád?

To mě u Tebe při tom, co obvykle hlásáš, docela dost překvapuje.

(Bez ohledu na to, jestli to ten druhej přijme nebo ne - to je zas jeho věc, kterou ten nabízející neovlivní)-