Ocenila.
Mám takové přátele, kteří vědí "jak na tom jsme" a tyhle situace se mi moc nestávají. Pokud nastane situace, že má (jakákoli) kamarádka hlad a potřebu mě do toho zatahovat vždycky se nějak domluvíme. Úplně klidně bych řekla:"tak já jdu na párek v rohlíku a ty si jdi do Hiltonu, když se jinde nenajíš, sejdeme se za půl hodiny"
\Samozřejmě, že mi není příjemné, kdyby za mě někdo musel někde platit, takže pozvání zvažuji a zdráhám se, ovšem vím, že po mě příští týden nebude požadovat pětistovku za oběd, na kterej mě pozvala.
Je dobré si tyhle věci vyříkat dřív...já klidně prohlásím, že je něco na mě moc drahé, ale zároveň nečekám, že někdo řekne "pojď chudáčku, ať se najíš"
Pozvání na oběd přijmu, pokud vím, že ho budu moci oplatit i jinou hodnotou, než tou, kkterou jsem ochotná za to dát. Pomůžu jí třeba jinak, pohlídám dítě, něco půjčím, dám...prostě vyjdu vstříc buď stejně, nebo jinak.
A pamatuju si to. Vždycky, když mi někdo pomůže (ať už finančně nebo jinak), nezapomínám...
Vím, že když oni mají něco, co já ne, jsou zase jiné věci, které můžu nabídnout já. A taky vím, že i blbá hodinka na kafi u kámošky, které to zrovna přijde vhod je někdy lepší něž nějaký horentní "vyrovnávání vzájemné investice".
Mí přátelé vědí, co jim mohu nabídnout a nejsou z těch, co by si to počítali.