Zas jsem mimo. Tak jako jsem zřejmě některé své známé a kamarády obtěžovala mnohokrát tím, že jsem dorazila na návštěvu nepozvána (protože mi přijde naprosto normální, když v neděli někdo ve tři zazvoní se slovy "jedeme náhodou kolem" a jediná nepříjemnost, která se mu může stát je to, že nejsme doma, nebo právě mizíme na čtvrtou na bowling, jinak prostě strávíme báječné odpoledne neplánovaným způsobem). Po přečtení nějaké diskuse cca před rokem či dvěma alespoň volám dopředu a ptám se, jestli to fakt neva. No a byla jsem dostkrát pozvána na oběd či večeři a naopak to klidně s přehledem dělám. Vím, jakou radost mi udělalo pozvání do divadla v době, kdy jsem na něj neměla a stýskalo se mi po něm a klidně pozvu na dovolenou syna i s kamarádkou, o které vím, že je na tom bledě. Jo, zdůvodním to slovy, že se dvěma dětmi je míň práce než s naším rozmazleným skorojedináčkem. Ale nenapadlo by mne to brát tak, že ona se musí cítit špatně, je náš host a já lidi hostím ráda. Nečekám reciprocitu - nebo resp. beru to jako reciprocitu těm (úplně jiným lidem), kteří totéž udělali pro mne. Dělám těm lidem radost (nebo alespoň doteď jsem si to myslela), protože chci a můžu. Strašně ráda se setkávám se svou kamarádkou, pokud si mohu dovolit jí tak říct. Je o dost starší než já a já se na povídání s ní strašně těším, obohacuje mne. Když se minule pýřila, že si zaplatí kafe, fresh džus a zákusek v drahé cukrárně sama, řekla jsem jí, že kdybych nechtěla, tak to nedělám - odpověď byla "tak jo, máš pravdu" - jsem jí vděčná, že se mnou tráví čas a vím, že sama by si podobný podnik dovolit nemohla, nebo mohla, ale ty dvě stovky jí prostě budou chybět jinde. Stejně tak se nekácím, když mne movitý kamarád pozve na panáka do podniku, kde tento stojí málem tolik, co jinde lahev, protože se chce pochlubit svým úspěchem a případně něco probrat. Chce mne pozvat - chce! Jinak by to neudělal. Tak proč si mám hrát na uraženou - uraženou co??? Fakt nechápu.