Já si právě myslím, že většina lidí pozná, když už kamarád nestačí a tehdy tohle začne řešit. Asi nikdo nechce jít k psychologovi řešit, že je venku zase hnusně, že se na něj soused ošklivě podíval a že si připadá nemožný..... Většinou člověka přiměje uvažovat o návštěvě psychologa právě problém, který pouhé vyventilování kamarádovi prostě nevyřeší. Mamka kdysi zjistila, že jsem asi půl roku nechodila na obědy a vzala mě za dětskou psycholožkou aby zjistila, zda nemám poruchu příjmu potravy. Nakonec ta psycholožka paradoxně nejvíc pomohla mamce (tím, že se jí mamka "vypovídala" a psycholožka jí dala pár rad/věcí k zamyšlení), protože já žádný vážný problém neměla. Na druhou stranu mi kdysi dětská psycholožka pomohla vyřešit problém s usínáním.