Moje teta, když se jí blížil a probíhal přechod, strašně ráda, ale s upřímným zděšením, hovořila o znásilnění. Kdykoli, jakkoli, o komkoli, v libovolných situacích, s důrazem na to slovo - převalovala ho v ústech jak bonbón.

Hovořila o tom se svou tchýní, švagrovou, sestrou, se svou tehdy třináctiletou dcerou, kterou kvůli vidině znásilnění nepustila na tábor s koňmi (nikdy jsme se nedozvěděli, zda se bála o dceru kvůli těm koňům nebo vedoucím či vrstevníkům), s kýmkoli, kdo byl ochoten poslouchat alespoň po tu dobu, než mu došlo, že má hrábnuto.

Tím vším chci říct - nic si z toho, holky, nedělejte.

Zaprvé to, že se matláte v prasárničkách a rozkošnicky tu rozebíráte všemožné sado násilno a krvavo, nemusí být známka přechodu, ale jiné frustrace, ale to by vám asi řekl Freud a zadruhé by to mělo časem odeznít a budete zase normální