včerejší (a minulou) diskusi jsem si vzala po přečtení většinově k srdci, pobrečela jsem a pak se uvolnila kamarádka od dětí a vyrazily jsme. Potěšilo mě, že osazenstvo klubu, kam jsem chodila na vš, možná zůstalo zachováno a zestárlo se mnou. Čekala jsem, že budu coby obstarožní matka čnít mezi vysokoškoláčky a nakonec jsem byla řadová.

Rady jsou cenné i praktické a dýchají na mě životním perspektivou. Snad to byla velká krize po zjištění skutečností, které mě celkem srazily opět na dno. Asi nutno počítat s relapsy, ale cítím se dnes (i přes nepřítomnost dětí a tichý zabordelený byt) mnohem lépe.

Moc děkuju a ujištuju vás, kdo jste byly ochotné pomoct radou, že to člověku u monitoru hrozně pomůže. Předevčírem jsem fakt nebyla daleko něco fatálního udělat (díky jaktj, že jsi bděla!!!). Za sebe často váhám, zda do intimní diskuse něco napsat, neb nemám recept na život a přijde mi, že rady budou banální. Máte-li to někdo stějně, raději asi přispějte, pomůže to někdy neskonale