Humbuk kolem návštěvy čínskýho prezidenta zakrejvá a houfování pro a proti zakrejvá podstatnější otázky.

Ano, s Čínou lze obchodovat. Koneckonců, pokud sem Čína dováží, můžeme tam vyvážet.

Ale zůstávaj tam problematický otázky, třeba:
1) Jakou roli hraje Česko-čínská obchodní komora (soukromej subjekt) v český státní politice vůči Číně, jakou roli tam přitom hraje CEFC, kdo hraje jakou roli v CEFC, jakou zákulisní roli hrajou Kellner s Křetínským atd. - protože ti toho zrovna státu moc nepřinesou a celej ten spletenec zainteresovanejch lidí, co maj dneska otevřený dveře v Černínu a na Hradě se může zvrhnout v otevřený parazitování: využívání státních institucí k soukromýmu prospěchu.

Ale to je ta nejmíň podstatná a nejmíň zajímavá otázka.

2) Čína podporuje zahraniční investice v Číně, ale sama je na investice poměrně skoupá. Což je logický, investuje nejčastěji formou bezpečnýho uložení peněz (do nemovitostí, ve Francii třeba i do vinic, do prosperujících fabrik atd.). Čínský investice s sebou jen málokdy přinášej technologie, a tudíž rozvoj. Prostě jdou akorát akcie z ruky do ruky. Naopak má Čína zájem o investice takovýho druhu, který přinesou technologickej tranfer směrem k ní. Budiž - je to pochopitelný, přese všechno pořád na Západ v rozvoji ztrácí. To, co se ale ve východní Evropě vydává za čínský investice, ovšem zhusta nebejvaj ani ty neproduktivní investice, ale prostě a jednoduše půjčky. Čína půjčuje výhodněji než třeba Světová banka, diktuje si pak ale podmínky (např. si zatraceně chrání svý technologie). Jak se to týhle strategie vpasovat, aby to znamenalo výhru i pro nás?

3) Čína pořád technologie krade. Já sám jsem odpůrcem přehnanejch patentovejch práv, ale
Čína pořád provádí rozsáhlou průmyslovou špionáž, v Číně se pořád ještě docela a jednoduše kopírujou jinde čerstvě vyvinutý věci, překračujou se podmínky licencí, padělaj značky, podváděj investoři, přitom právní řád se ohejbá podle potřeby, pravdu má často ten, kdo zaplatí, kdo má politický krytí (čínský, samozřejmě). Ucelenej rámec ochrany investorů neexistuje, je to o činskejch partnerech, penězích, konexích a štěstí. Nechci vyvolat dojem, že Číňani jsou jeden jako druhej zloději. Ovšem tahle situace přirozeně vyplývá z charakteru režimu. Co s tím? Velký země maj větší možnosti, jak svý investory chránit. My je máme omezený, navzdory parádě na Hradě. Jsme nahraditelný. Co s tím, jaká by měla bejt dlouhodobá strategie? A tím se bohužel vracíme k otázce č. 1. Naše aktuální strategie je krátkodobá, poloslepá, diktovaná momentálníma privátníma zájmama pár podnikatelů, jejichž obchody s Čínou do Česka prakticky nic nepřinášej.