Zdravím, potřebuji se poradit. Nevím jak nastavit hranice ke své dceři 3,5 ohledně určitých situací. V poslední době se velmi často opakuje situace, že se jí něco nelíbí a ona kvůli tomu propadne úplnému zoufalství (ani se to nedá nazvat scénou - jasně brečí, je popudlivá) a to i v řádu hodin. Popíšu konkrétní věci - 1. nemocná, nešla se koupat, převlékala jsem jí do pyžama a otřela jí přirození kalhotkami. Scéna, že si to nepřeje, protože bude mí kalhotky špinavé a jsou její. Vysvětlily jsme si, slíbila jsem, že vyperu a už to nebudu dělat, když to nechce (jako na potvoru to tatínek udělal o dva dny později nevědouc o naší domluvě), nešlo s ní vydržet. 2. chce si dávat pastu na kartáček sama, jednou se loudala tak jsem jí to připravila a opět scéna. Vysvětlila jsem, že se teda nesmí loudat (od té doby to používám k tomu, aby přišla včas), 3. vyndavání z vany - 3x upozorněna, že už má jí ven a pořád nešla, vyndala jsem jí tedy sama a opět scéna. Dodržuji, že leze sama a opět používám v případě, že nechce (nejdeš? vyndám tě já! a hned jde. Vlastně nemám problém s tím, tyhle věci dodržovat, když už o nich vím, ale poslední dobu se stává, že si takhle staví hlavu i kvůli opravdu maličkostem a stává se to večer, kdy je unavená a tuplem není schopná se uklidnit a brečí, že jsem jí vyndala z vany do doby než usne
a já nevím, zda je normální respektovat její přání nebo kde je ta hranice mezi tím "tohle se mi nelíbí a chci si to dělat po svém" a vymýšlením si na rodiče ohledně kravinek. Díky za názory