Pippi - on to zdědil ode mne, takže mu rozumím. Navíc je to můj mamánek. Je mu teď 7.

Když jsem s ním někam šla, držela jsem ho celou dobu za pacičku; okřikování moc smysl nemělo, fungovalo k němu přijít, chytnout ho za ramena a říct mu to přímo do obličeje. Tak jsem měla jistotu, že mě vnímá. Že když někam přijdeme, má silnou touhu zkoumat a kramařit vím, ale my moc po návštěvách nechodíme, takže jsem to nemusela řešit. Beru ho jako toho křehkého z mých dětí (mám 3), citlivého, co potřebuje hodně ujišťování o mé lásce.