nikoli, Monty,

celou dobu se tu bavíme v různých obměnách o tom, zda může rodina vyjít s 40 tisíci na měsíc, aniž by to bylo na hranici živoření.

X lidí tu psalo, že to lze a že to rozhodně není tak, že by si nikdy nic nedopřáli a jejich děti si hrály v uhláku s polínkem. A že je to o prioritách a určitým plánování, s čímž já vřele souhlasím. X lidí tu psalo, že jsou schopni získat třeba letenky za velmi slušný ceny, ALE musí to naplánovat s dostatečným předstihem. Že si oddělí od večeře jednu porci a vezmou si ji do práce na oběd. Že si naplánujou ubytování a výlety o prázdninách tak, aby nemuseli zbytečně moc přejíždět.

Tohle všecko jsou podle mě věci, který nijak nebolej a s jejichž pomocí není ani moc nutný snižovat komfort (letenky musíš někdy hledat stejně, vařit musíš taky stejně a k obědu máš dejme tomu maso s bramborem ve stejný gramáži a kvalitě (a možná i lepší) než by sis dala v hospodě....

Jenže u Tebe mám pocit, že "odepřít si něco", nedejbože "se vzdát" něčeho, co není až taková priorita, kvůli něčemu jinýmu, co považuješ za prioritu č. 1, je sprostý slovo, a plánovat něco je taky sprostý slovo, že když nemůžeš spontánně jít a udělat, co Tě napadne, tak to nebereš, ale on je právě tohle možná ten rozdíl mezi "plnit si přání" a "neplnit si přání".