Monty:

"Pokud o něco nestojíš, nemá pro tebe žádnou cenu ani levná věc."

Já bych spíš řekla, že pokud o něco nestojíš, tak pro tebe nemá cenu ani DRAHÁ věc.

Kdo zbožňuje olivy, ale zároveň by si strašně rád koupil horský kolo za sto tisíc (obojí je jen příklad, prosím nechytat za tyto konkrétní věci), přičemž nemá na to, aby si pravidelně kupoval olivy a zároveň ušetřil na to kolo, a je momentálně nereálný, aby si zvednul příjem, tak se přece nemusí těch oliv vzdát ÚPLNĚ.

Akorát to neudělá tak, že si olivy nekoupí úplně vždycky, když na ně dostane chuť (což třeba dělal předtím a nepřemýšlel o tom, kolik to stojí), ale
- počká, až budou olivy ve slevě (kdežto dřív si je kupoval za plnou cenu a neřešil to)
- nesní 1 balení oliv denně, ale týdně, a bude je jíst pomalu, soustředí se na ně a vychutná si je (kdežto předtím do sebe třeba aspoň část naházel u televize a vlastně ani nevěděl, co jí).

Prostě si myslím, že pokud se nebavíme o příjmu na hranici chudoby (kde opravdu asi není už kde brát), ale o situaci, kdy člověk klesl z velmi nadprůměrného na lehce nadprůměrný příjem, tak si myslím, že v tom "užívání si" často bývají rezervy, které vlastně jde využít tak, že tím ten člověk netrpí nebo trpí minimálně (je možné, že misku oliv 1x za týden si vychutná víc než misku každý den, protože se na ni víc soustředí a bude mu vzácnější, než v době, kdy to měl neomezeně - další miska bude až za týden, ale bude vědět, že BUDE, takže to nebude o tom, že by si to odepřel ÚPLNĚ a bude se moct na ni těšit).