Delete, Yuki, vy jste takové ideální učitelky

Ta naše je taková, že se zajímá, několikrát jsme spolu probíraly synovy jinakosti, myslím, že je ráda, že nepopírám jeho problematické chování, zkrátka v těch projevech se shodneme. Já ji průběžně informuju, kde jsme byli, co jsme zjistili, na co mám podezření,... a při tom mám dojem (jo, je to jen dojem), že ona do hloubky ty poruchy atd. nezná a jakoby znát nepotřebuje, jako že vystačí s rozumem a citem. Což si myslím, že jí jde dobře, ale podle mě to nestačí. Posledně mi říkala, že takové dítě ještě neviděla. Teď ve čtvrtletí mi s velkými rozpaky dávala zároveň dvě lejstra, jedno pochvalu za aktivní práci, jedno důtku. Už v první třídě se divila, jak to, že tak chytrý kluk se chová takhle hloupě. Přitom chápe, že když má někdo výrazně přidáno někde, může mít výrazně ubráno jinde. Pro člověka s normální emoční a sociální inteligencí je asi těžké fakt chápat, jak on to má a že některé principy lidské interakce se prostě čistým intelektem pobrat nedají.

Ono je to na první pohled zvláštní, že mimořádné děti potřebují pomoct i (nebo hlavně) v tom, v čem jsou mimořádné, a nejen v tom, v čem zaostávají, ale já doufám, že to pomůže v obou ohledech, že když se ten kognitivní hlad nakrmí, ubyde frustrace a zlepší se i chování.