Lei, právě proto jsem měla databázi lidí, kterých se můžu ptát. Řada z nich byli taky tazatelé. Ono je to fakt časově náročné. Dotazniík, který měl trvat 20 minut, se klidně protáhnul na hodinu, protože než jsem to dotyčnému přečetla a než se on rozmyslel, zda ano, spíše ano, možná, spíše ne a ne, tak z toho byla hodina jako nic. Nakonec mi odmítl dát údaje o své osobě a bylo to totálně v jeteli. Taky jsme měli rotazníky, kde měl dotyčný vyndat z mobilu SIMku, protože pod ní je číslo toho mobilu, to mi taky nikdo neudělal, to jsem si taky vymyslela. Jak jsem to teda měla dělat, když jsem se dotázala skutečných lidí, ale to podstatné, tedy osobní data, jsem nedostala? Nakonec jsem to ani za podvod nepovažovala, jen za druh nějaké práce. Už to nedělám, ono to chodilo někdy docela často a bylo umění sehnat lidi podle stanovených kvót. Když byly kvóty podle pohlaví a věku, tak se to ještě dalo, ale splnit kvóty podle vzdělání - jak to chceš udělat bez znalosti těch lidí? To jsem se měla neznámých lidí na ulici ptát, jestli mají výuční list a nechtějí mi odpovídat na moje dotazy? Jenže jak, když osobní data byla až na konci dotazníku? A bylo tam jméno, příjmení, datum narození nebo rodné číslo, adresa, velikost bydliště a někdy i něco jiného. A lidi se fakt báli ta data sdělit, zvláště u dotazníků o veřejném mínění, to byla tzv. omnibusová šetření. Aby tam nebyla jen politika, tak k tomu vždycky bylo přifařeno ještě něco jiného, třeba k pití piva, praní prádla nebo ke kosmetice. Chodívalo to každý měsíc, dotazováno bylo cca 1200 dotazovaných, na každého tazatele bylo 8 dotázaných.