Rišulko,
je mi to líto
Zažila jsem to, co ty - na veterinářově stole přede mnou dodýchal černý peršan, kterého jsem měla od svých 11 let. Bylo mi tenkrát 24 let a ve chvíli, kdy jsem z pohledu do veterinářových očí pochopila, že je konec, sedla jsem si v ordinaci na zem a rozbrečela se. Kocour byl pro mou mámu jako její další dítě. Ten den ji čekalo 600 km za volantem a já jí ani nemohla zavolat, abych ji před cestou nerozrušila. Když dorazila večer domů a zjistila, co se stalo, málem zešílela. Týden pomalu nepromluvila.
A čeká nás to dříve nebo později znova. Trojmo. Nedá se na to připravit, i když se s tím musí počítat. Jediné, co se dá, když to přijde, je sednout si, poděkovat zvířátku za krásné společně strávené chvíle a za radost, kterou nám během života přinášelo, a slzami odplavit smutek. Chvíli to potrvá.
A jednou pak třeba zjistíš, že když už jsi jednou "kočičí", nejspíš budeš kočičí společnost potřebovat i dál. A že třeba někde v útulku čeká další vrnidlo právě na vás. Vím, o čem mluvím.
Držte se