Text se věnuje i jejím potížím s úzkostmi a depresemi. „Jak se mohu jednou zvládnout vdát, mít dítě nebo si koupit dům?“ běží Rhiannon hlavou, když pod dojmem svých současných podmínek přemýšlí o budoucnosti. Školu skončila s dluhem 36 000 liber, frenetické hledání práce, se kterou by dluh umořila, začalo proto hned po promoci. Zatímco o dvě generace starší Michelle studovala zadarmo a po škole pokračovala kurzem muzikoterapie. „Mohla jsem si dovolit si vybírat. Váhat, zkoušet různé věci. Dělala jsem umění, hudbu, prodávala na trzích se starožitnostmi, vyučovala. Od všeho něco. Psát jsem začala až hodně po třicítce, diplom jsem dodělávala na konci 70. let,“ vzpomíná. „Dnešní mladí si nic takového dovolit nemohou, musí být rádi za jakoukoliv práci, kterou jim někdo nabídne. Dost často to není zrovna něco, o čem by snili.“ Jak říká kamarádka Rhiannon: „Nikdo si v dětství nepředstavoval, že bude poradcem na zákaznickém servisu.“ Je ale vděčná, že má práci.

Po několika setkáních s Rhiannon a jejími známými Michelle zjišťuje, že mileniálové jsou, jak říká, „basically fucked“. Zděšená je především historkami z práce. Trávení času v prostředí, kde se „dosahují cíle“, vládne manažerská hantýrka, lidé jsou konstantně hodnoceni a vysáváni rutinou schůzek a porad, si neumí představit. „Po rozhovoru s Michelle je mi do breku. Když od někoho staršího slyšíte, že to máte opravdu těžké, není to jenom nečekaná podpora, ale spíš potvrzení toho, že nejsme jenom parta ufňukaných sobců přesvědčených o své výjimečnosti, ale generace, která je pomalu, ale jistě okrádaná,“ shrnuje Rhiannon pro Guardian společné vycházky a schůzky s Michelle.