Ano, na ukor rodiny. Studium je zatezi pro celou rodinu, financni i casovou. A psychickou.
Sama jsem ze zdravotnictvi zdrhla. Bavilo me to, ale chtela jsem zkusit i neco jineho. Po navratu z UK jsem zjistila, ze jsou nejake akreditace a ze se sestry vrhaji do VŠ studia. Že moje nastavba už nebude dost dobrá. Takže SZŠ, specializacni studium psychiatricka sestra, nejaka praxe, statnice z AJ(nezda se, ale i pacienti mohou byt cizinci), zakladni kurz krizove intervence. A zajem o obor. Ale nastoupit nekam na dvanactky a u toho se stresovat, ze me jednou vyhodej, to nebylo nic pro me. Z vyse uvedenych duvodu jsem se sekla, co se tyce pokracovani ve studiu i v oboru. A sla delat neco jineho. Bakalare jsem dodelala po narozeni 3.ditete,ale v jinem oboru.

A z druheho pohledu - ve spitale jsem ted travila vic casu, nez bych si prala. A kdybych mohla volit sestru, ktere bych sverila syna a sla domu klidne spat, byla by to padesatnice Alenka. Poctiva, sikovna, razna, hodna. Nikdy si nic nezjednosuje, nesidi, vsechno ma pod kontrolou. Bez titulu.