Nepomohlo by ti, kdyby sis řekla, že nepotřebuješ od mámy žádný schválení tvojí výchovy? Že nepotřebuješ, aby VIDĚLA a UZNALA, že to děláš dobře? Prostě máma není objektivní měřítko toho, jak se chováš ke svým dětem. Má svůj pohled, jistě neobjektivní (jako ostatně každej), je s váma jen občas, a hele, NEMUSÍŠ usilovat o to, aby ten pohled změnila. Tím neříkám, že tě to nemá štvát ani mrzet.

Moje maminka se kdysi dávno poměrně vytrvale snažila mi zprostředkovat určité své názory. Dosáhla toho, že ji v podstatě vůbec neberu vážně. Když mi někdo stojí za zádama, zatímco s miminem cvičím vojtovku, a vykládá mi, jak bude mít dítě celej život zafixovaný, že ho maminka trápila (a podobných perel cca dalších sto dvacet sedm), tak si prostě říká o to, abych ty při vší úctě kecy začala úplně vypouštět.